ročník IV. 2020 – Slovo z Jeruzaléma
Několik výjimečných aspektů jednání o izraelsko-libanonských námořních hranicích
Alan Baker
Po více než 30 letech od posledních smysluplných jednání mezi Libanonem a Izraelem se nyní obě země dohodly na návratu k jednacímu stolu, kde by měly jednat o svých společných námořních hranicích. 1. října 2020 oznámil americký ministr zahraničních věcí Mike Pompeo dohodu mezi oběma státy týkající se „obecného rámce diskuse o námořních hranicích“ ve Středozemním moři. Součástí dohody je i to, že USA se jednání zúčastní jako prostředník a facilitátor. Rozhovory proběhnou v libanonském městečku Naqoura pod vlajkou OSN.
Jednání se mají týkat sporné oblasti o rozloze 860 km2 na společné námořní hranici. Tato oblast je bohatá na ložiska zemního plynu a oba státy ji prohlašují za svou vlastní „výlučnou ekonomickou zónu“ a „kontinentální šelf“ do 200 námořních mil od pobřeží.
Podobná jednání mezi sousedními státy, které spolu koexistují v míru, ve světě běžně probíhají. Výjimečnost jednání mezi Izraelem a Libanonem spočívá v tom, že oba státy dlouhodobě žijí v atmosféře nepřátelství, podezírání, nedostatku důvěry a mají dlouhou historii ozbrojených konfliktů a terorismu. Tato situace má několik aspektů:
Potenciál ekonomických přínosů a spolupráce
Vzhledem ke smutné historii a reálné situaci v oblasti je možná tím nejdůležitějších faktorem, který oba státy vede k jednáním, vidina ekonomických přínosů pro Libanon i Izrael i pro všechny státy v oblasti při spolupráci v těžbě a prodeji zemního plynu a dalších přírodních zdrojů.
Je jasné, že podobná spolupráce by nemohla probíhat v nepřátelské atmosféře bez mírových civilních vztahů. Z výhod spolupráce by mohly těžit všechny státy v oblasti (Izrael, Libanon, Kypr, Egypt, a dokonce i Sýrie a Turecko), které by se podílely na dopravě plynu do Evropy a na dalších projektech na využití přírodního bohatství, případně i na turismu ve východním Středomoří.
Sporné metody stanovení hranic
Další výjimečný aspekt týkající se stanovení námořních hranic mezi Libanonem a Izraelem je technický – jde o metodu, jak tyto hranice určit. Obě země usilují o získání maximální oblasti s podmořskými zdroji, a to i na úkor toho druhého. Proto každý z nich navrhuje ke stanovení hranice jinou metodu. Pokud však mezi sousedními státy nepanuje shoda na stanovení námořní hranice, její vymezení by mělo proběhnout na základě přesně daných geografických a matematických pravidel podle Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu, která respektují tvar pobřeží obou států a měla by zajistit spravedlivé řešení konfliktu.
Diplomatické pokusy vyřešit spory o námořní hranici mezi Libanonem a Izraelem
Bez ohledu na to, že bilaterální vymezení námořních hranic mezi Kyprem a Libanonem proběhlo v roce 2007 a mezi Kyprem a Izraelem v roce 2010, Libanon až do současnosti odmítá vstoupit do přímých jednání s Izraelem a znemožňuje tak tento problém řešit běžným způsobem. V letech 2011-2012 také neúspěšně proběhla řada pokusů neshody mezi Izraelem a Libanonem vyřešit nepřímými rozhovory.
Na podpis dohody mezi Izraelem a Kyprem reagoval Libanon sérií diplomatických nót generálnímu tajemníkovi OSN, ve kterých mimo jiné označil Izrael za „okupující mocnost“, a de facto tak popřel jeho legitimní existenci. To ukazuje, jak politicky obtížné řešení sporné hranice je. Výměna diplomatických nót pokračovala i v letech 2011-2018. Oba státy nakonec vyjádřily svou ochotu postupovat v souladu s mezinárodním právem a opatřeními Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu.
Politické vztahy mezi Libanonem a Izraelem
Výše uvedené politické problémy ve vztazích mezi Libanonem a Izraelem představují jeden z hlavních aspektů, pro které se bilaterální jednání mezi oběma státy považuje za něco výjimečného. Mnozí komentátoři mezinárodních médií i někteří členové libanonského vedení vztah obou zemí až do současnosti označují za přetrvávající stav ozbrojeného konfliktu. Podíváme-li se však na komplikované dějiny vztahů mezi oběma státy podrobně, vznikají pochybnosti, zda jsou skutečně ve formálním válečném stavu se vším, co to znamená.
Historicky došlo mezi oběma zeměmi k následujícím bilaterálním interakcím:
- 15. května 1948 Libanon společně se šesti dalšími členy Arabské ligy vstoupil do otevřené ofenzivy proti nově založenému státu Izrael.
- Méně než o rok později, 23. března 1949, však Libanon a Izrael uzavřely bilaterální smlouvu o příměří „s výhledem na prosazování návratu trvalého míru.“ Libanon byl ve skutečnosti první zemí, která podobnou smlouvu s Izraelem podepsala.
- Následně, v letech 1982-3, po vojenské konfrontaci mezi izraelskými silami a teroristickými skupinami OOP, které proti Izraeli operovaly z libanonského území, kdy Izrael podnikl ozbrojený vpád do Libanonu, došlo mezi oběma zeměmi k dalším bilaterálním jednáním. 17. května 1983 byla úspěšně završena podpisem smlouvy, ve které obě strany formálně ukončily válečný stav a vzájemně uznaly svou svrchovanost a územní celistvost. Naneštěstí kvůli tlaku Sýrie smlouva nebyla nikdy ratifikována libanonským parlamentem.
- V rámci mírové iniciativy Madridské konference z roku 1991 došlo k dalším bilaterálním jednáním mezi Izraelem a jeho sousedy, včetně Libanonu, která se uskutečnila v letech 1991-3 ve Washingtonu. Mezi Izraelem a Libanonem proběhly desítky bilaterálních rozhovorů. Obě strany si vyměnily návrh mírové smlouvy, která zahrnovala vzájemný mír, uznání svrchovanosti, dobré sousedské vztahy, diplomatické vztahy, bezpečnostní koordinaci a normalizaci. Mezi oběma státy nepanovaly žádné teritoriální nároky. Přes pozitivní vývoj však mírové smlouvě mezi Izraelem a Libanonem znovu zabránila Sýrie.
- 26. dubna 1996, po dalším kole vojenského konfliktu v Libanonu, kdy Izrael reagoval na infiltraci teroristů Hizballáhu a ostřelování raketami z jihu Libanonu, byla po konzultacích mezi Sýrií, Libanonem a Izraelem uzavřena „Dohoda o příměří mezi Izraelem a Libanonem“. Na jejím zprostředkování se podílely USA, které také vyzvaly k další obnově jednání mezi Sýrií a Izraelem a mezi Libanonem a Izraelem s cílem dosáhnout úplného míru.
Abrahámovské dohody
Dalším významným výjimečným aspektem nadcházejících jednání s Libanonem je fakt, že přicházejí v závěsu za „Abrahámovskými dohodami“ podepsanými ve Washingtonu Izraelem, Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem a prezidentem Trumpem.
Podpis dohod sám o sobě ohlašuje novou éru přijetí, uznání a rozvoje normálních vztahů mezi Izraelem a arabským světem. Něco takového nemůže opominout ani Libanon. Doufejme, že nový vyjednávací proces s Izraelem o společných námořních hranících bude úspěšnější.
Stejně tak tento faktor nemohou ponechat bez povšimnutí ani další arabské a muslimské státy v oblasti. I ty touží po normálním, mírovém prostředí, které by jim všem umožnilo všeobecný profit.
Závěr
Z uvedených skutečností vyplývá, že ke vzájemnému uznání mezi Libanonem a Izraelem dochází až dlouho po epizodách aktivního ozbrojeného boje mezi oběma zeměmi a stav míru je ještě potřeba formalizovat. Můžeme ale pochybovat o tom, zda nepřátelský vztah mezi oběma státy ještě přetrvává.
Slovy Freddyho Eytana z Jerusalem Center for Public Affairs ve článku „Libanon-Izrael: nový krok k normalizaci?“ publikovaném v Times of Israel 4. října 2020:
Samozřejmě toto není mírová smlouva se zemí cedrů, protože Hizballáh odmítá jakýkoliv přímý kontakt nebo kompromis se „sionistickým nepřítelem“. Poprvé libanonští vůdci, jako například Nabih Berry, šíitský předseda Národního shromáždění, přestali ve vztahu ke Státu Izrael používat termín „nepřítel“. Nová jednání, byť omezená v čase a prostoru, představují de facto „uznání“ existence sousedního státu Izraele.
Doufejme, že nadcházející rozhovory mezi Izraelem a Libanonem budou se zájmem sledovat i další země ve světě, které se snaží vyřešit spory o svoje námořní hranice.
Alan Baker je bývalý právní poradce izraelského ministerstva zahraničí a velvyslanec Izraele v Kanadě. Je vedoucím Institutu pro současné dějiny při Jerusalem Center for Public Affairs.
Zdroj: www.jcpa.org
Přeložil -lp-, upraveno, kráceno